Winter trip from Teslíny to Padrťáky and back again

The tempertures suddenly fell below zero and we were blessed with quite a lot of snowfall. The ponds were not frozen enough yet and my sleigh is not really ready to be used (they need some serious reparations - I am working on it, ok!?) and the ones that are ok are not with me here, so cross-country skis was a good option to enjoy this rare weather. So where should we go? Šumava is quite far and the official sites are closed down because of pandemic anyways, so our sights fell once again on Brdy.

Teploty nečekaně spadly pod bod mrazu a k tomu jsme byli požehnáni přívalem sněhu. Rybníky zatím ještě nebyl zamrzlé a mé sáňky nejsou úplně v kondici (potřebují pořádnou opravu - dělám na tom, ju!?) a ty které jsou ok jsou x desítek kilometrů daleko, takže běžky byly jasná volba. Kam se tedy vypravit? Šumava je docela daleko a střediska jsou zavřená kvůli pandemii, takže se naše zraky obrátili opět k Brdům.

We filled our thermos flasks with tea, then left one at home, because it was leaking, grabed our cross-country skis and were on our way. When we arrived at the unofficial parking place we immediately understood that we were not alone who thought about this. It was packed! Then we opted for a trail that required us to go a bit further from the parking lot, but we were rewarded by the trail itself not being packed. Totally worth the fight with random tree branches and slippery roots hidden under the snow.

Termosky jsme si naplnili čajem, následně jednu, která protékala, nechali doma, vzali jsme běžky a vyrazili na cestu. Když jsme dorazili na místo, kde jsme chtěli zaparkovat, zjistili jsme, že rozhodně nejsme první, kdo měl takový nápad. Ono neoficiální parkoviště bylo přecpané. Zvolili jsme pak trasu, která byla trochu dál od parkoviště, ale za ten boj s větvemi a kluzkýma kořeny schovanými pod sněhem to stálo.

Then we were able to fasten our skis and ri-iii-de. Ouch. 

A pak už jsme jen připnuli běžky a je-eee-li. Au.

The track began basically at the sign photographed above. However the beginning is quite a slope and here and there some rocks were not completely covered with the snow or there was ice, both of which kinda leads to being thrown off your balance when you are skiing downhill, especially at a certain speed.

The first encounter I survived, I balanced it out very ehm "elegantly" (if someone were close to me, they´d be probably dead, pierced by my ski stick). The second one I was still able to balance out as well, but it kinda threw me off psychologically, my legs started shaking because of the subconscious fear that I will fall, which became a self-fullfilling prophecy, because when at the bottom of the slope I hit an icy spot for the third time I gave up. I just kneeled. At that point I felt like it will be better to kneel now to avoid a nastier fall a few meters below. And this is why you should believe in your strenghts and don´t let anything throw you off psychologically, folks. Currently I am observing my right knee turn in colours of the rainbow. (I also fell on it once again when I went ice-skating two days after this ski fall, but that is a different story.) Totally worth it.

After this slope the trails to Padrťské ponds is really nice. Here and there we met other people, mostly skiing as well. There and back again it was about 13 km.

Stezka nám de facto začínala u výše vyfocené cedule. Jenže, hned na začátku je to docela sjezd a místy lze narazit na sněhem nepokrytý kámen či na zledovatělé místo. Obojí dokáže docela rozhodit z rovnováhy, obzvláště, když už jste nabrali při sjezdu rychlost.

To první škobrtnutí jsem přežila, vybalancovala jsem je velice ehm "elegantně" (kdyby byl někdo poblíž, tak jsem dotyčného propíchla hůlkou). Druhé škobrtnutí jsem také zvládla vybalancovat, ale už mě to mentálně rozhodilo, roztřásly se mi nohy, jelikož jsem se začala podvědomě bát, že se rozplácnu, což se samozřejmě stalo sebe-naplňujícím proroctvím, protože když jsem takřka u konce sjezdu škobrtla na ledu potřetí, už jsem radši zaklekla, abych se vyhnula případnému horšímu pádu o pár metrů níže. A tohle je přesně příklad, proč bychom měli věřit ve své schopnosti a proč bychom se neměli nechat mentálně rozhodit. V současnosti se mohu kochat tím, jak mé pravé koleno hraje barvami duhy. (Taky jsem na něj spadla při bruslení o dva dny později, ale to je jiná historka.) A stejně to naprosto stálo za to.

Po tomto sjezdu už následovala skvělá trasa k Padrťským rybníkům. Sem tam jsme potkali další lidi, většinou také běžkaře. Tam a zpět to bylo asi 13 km.

The track lead us to ski between the ponds and it was soooo cold there, especially with the wind blowing there. It was a gorgeous photo worthy view. It felt like my fingers will fall off, when I photographed it, but again, totally worth it.

There were also two people ice-skating on once of the ponds. I thought it was very brave of them, but it was freezing a lot for a long time, so it was probably safe. With the natural ice-skating "rings" you never know. I always wait a bit to see other people skating, I am definitely not an "early adopter" in this siruation. I also went ice-skating later on, on Monday and Tuesday and it was fine. My knee doesn´t agree.

Trasa nás zavedla k hrázi mezi rybníky, kde byla dost zima, zejména kvůli větru. Výhled ale byl vážně fotogenický. Měla jsem pocit, že mi upadnou prsty, když jsem se snažila fotit, ale opět, stálo to za ten nekomfort.

Na jednom z rybníků už dokonce bruslili dva lidé. Docela nebojácní, na druhou stranu už mrzlo snad dostatečně dlouho, takže to asi bylo bezpečné. U přírodních "kluzišť" vždycky vyčkávám než uvidím, že už je přede mnou otestovalo dost lidí, rozhodně se na ně neženu mezi prvními. Zabruslit jsem si pak byla také v pondělí a úterý a led byl v pohodě. Moje koleno nesouhlasí.