July & August through Insta Stories´ eye

This year´s "summer holidays" (I am still using this term although it doesn´t apply to me for years already and I can only dream of two months of free time) were significantly impacted by the Covid situation. Long story short, there was no travelling abroad for me, in the past years I was used to travel multiple times for vacations. Our attention was concentrated to Czechia where we tried to look for fun stuff. Also, comparing this with past years, I still have quite a lot of free vacation days, in the past I felt I don´t have enough vacation days.

Na letošních "prázdninách" (stále používám toto slovo, i když se mě už léta netýká a o dvou měsících vlna v kuse si mohu nechat jen zdát) se znatelně podepsala panika kolem covidové situace. Zkrátka, nevytáhla jsem paty za hranice, což jsem mívala v minulých letech ve zvyku, a to hned několikrát za sezónu. Naše zraky se tedy musely obrátit do vnitrozemí a bylo třeba si hledat zábavu zde. Ještě jen tak na okraj, když to srovnám s předchozími léty, stále mi zbývá celkem dost dní dovolené. Dříve jsem mívala spíše opačný problém.

July didn´t start with my traditional visit to the Film fest in Karlovy Vary. The hosts unfortunately decided to cancel it. Instead of KVIFF we went to the Summer film school in Uherské Hradiště at the beginning of August. I have written an extensive blog about it here. It is still a mystery to me that I haven´t seen one piece of news that Covid appeared there. I just cannot believe that among the thousands of visitors there was noone positive and that noone contracted it. But fine, after the return home I selfquarantined and didn´t meet with anyone I know, just to be sure. I didn´t get sick or anything, so it looks like we were fine.

Červenec pro mě nezačal tradiční návštěvou filmového festivalu v Karlových Varech. Bohužel, se pořadatelé rozhodli festival zrušit. Namísto něj vyslali do lokálních kin výběr filmů. Dva jsme si nenechali ujít. KVIFF jsme letos nahradili Letní filmovou školou v Uherském Hradišti, která se konala začátkem srpna. O akci jsem se více rozepsala v tomto blogu. Dodnes je pro mě záhadou, že v médiích neprobublala ani jedna zpráva o návštěvníkovi nakaženém Covidem. Prostě nevěřím, že by se v těch tisícovkách lidí nenašel nikdo pozitivní a nikoho by nenakazil. Ale budiž, po návratu jsem se pro jistotu distancovala od známých a žádný chcíp na mě nepřišel, tak jsme to asi přežili bez úhony.

I am still enjoying gardening in my flat and then more or less prosper. I finally bought a lemon tree, so my orange tree now has a company, and the lemon tree bloomed at the end of August and it now has a tiny lemon. By a good chance I was able to sprout papaya. I like to buy a fresh papaya on African markets and there is always a lot of seeds I don´t have use for because you cannot eat much of them (actually, they might be a bit poisonous, but at the same time they are used instead of pepper, so... One shouldn´t overdo it with anything.) and I have already tried a few times to sprout them but had no luck. This time I put the seeds into a flower pot and put a bit of soil on it. I put a transparent plastic wrap over it and made a few holes in it and put it on a place that is rather sunny. A month went by and nothing happened, so I gave up and put the flowerpot in a corner on the balcony ground, that gets  warm because sun is shining on the balcony the whole day and forgot about it. When I was cleaning the balcony and iving care to my plants after some time I found it and noticed tiny sprouts, the papaya sprouted! Now at the beginning of September they are about ten-centimeter-high plants.

V mé domácnosti se nadále víceméně daří všelijakým rostlinám. Konečně jsem si pořídila citronovník, takže můj pomerančovník má konečně kamaráda, a koncem srpna mi dokonce vykvetl a nasadil na plod. Pak se mi zcela náhodou podařilo naklíčit papayu. Na afrických trzích si ráda kupuji čerstvý plod papayi. Pokaždé mi z ní zbydou semínka, protože je jich prostě hodně a neměly by se moc jíst (vlastně jsou snad lehce jedovaté, ale zase se jimi nahrazuje pepř. Prostě asi všeho s mírou...) a již několikrát jsem se je snažila nějak naklíčit. Tentokrát jsem je dala do květníku a zahrnula je trochou hlíny a přes něj jsem dala potravinářskou fólii, do které jsem udělala pár dírek, a květník dala na místo, kde na něj po většinu dne smaží slunce. Asi měsíc se nic nedělo, tak jsem to už vzdala, ani jsem to už nezalévala a na květník jsem zapomněla a nechala ho být. Květník jsem zašoupla do rohu na zem na balkoně, kde musel ale mít teplo od vyhřáté podlahy, protože sem celý den svítí slunce. Když jsem se jala opět uklízet balkon a opečovávat rostliny, co na něm mám, všimla jsem si, že mi papaya nakonec naklíčila! Teď, začátkem září, už to jsou asi deseticentimetrové rostlinky.

I´d like to write a bit more about this year´s vacations. We spend them in Czechia and go hiking more than usual and I enjoy it a lot. Everyone was concerned that Czech nature will be packed with people who will not want to travel abroad this year, but we haven´t met any crowds. Either we are very lucky or choose too niche places that are almost deserted.

To be honest, during the lockdown the forests around Pilsen were crowded, but once it was lifted we met just a few cyclists and some people picking blueberries on the same track that was crowded two months earlier.

At the beginning of this summer I finally found a perfect pair of hiking boots, so I am now trying to break them in. At the beginning it was like a torture device, the Spanish boot, but it gets better. The last time I didn´t even get any blisters, so I guess the worst times are gone now.

I am keeping one more habit from the lockdown days - I am going for runs about once a week. Back then I finally achieved my goal - run five kilometers. These days I run five kilometers almost every time and the muscles don´t hurt me anymore, I guess they have gotten used to this repeated activity. I am contemplating if I should extend my goal and try to run ten kilometers, but this would be for another blog post.

Ještě se vrátím na skok k těm letošním dovoleným. Ve výsledku chodíme spíše na pěší túry po Česku a já si to dost užívám. Všichni se dost obávali, že kvůli koroně bude všude mnoho lidí, jelikož málokdo cestuje někam za hranice, ale zatím jsem se s tímhle nesetkala. Buď máme extrémní štěstí anebo si vybíráme opravdu Bohem zapomenuté trasy.

Upřímně, on byl konec lockdownu velmi znát i v lesích na Plzeňsku. Během lockdownu byly místní trasy jako korzo, furt jsme někoho potkávali. Stejnou trasu jsme si dali nedávno a potkali jen pár cyklistů a sběračů borůvek.

Začátkem léta se mi konečně podařilo sehnat pořádné pohorky, které postupně vycházím. Zpočátku to bylo jak mučící nástroj španělská bota, ale s každým dalším výletem už je to lepší. Tento týden už jsem z nich neměla ani puchýře, tak se zdá, že to nejhorší máme za sebou.

Ještě jedna věc mi zbyla z doby lockdownu - stále si držím zvyk chodit běhat zhruba jednou týdně. Tehdy se mi podařilo dosáhnout mého cíle - dát pět kilometrů. Teď už pět kilometrů dávám skoro pokaždé a už mě potom ani nebolí svaly, nějak si zvykly na tuto opakovanou činnost. Říkám si, jestli se mám někdy pokusit dát deset, ale tohle už je asi povídání na nějaký příští blog.